Kam vede cesta přes tmavý les? 

Představte si, jak byste se cítili, kdybyste stáli v noci před tmavým lesem a odhodlávali se, jestli jít skrze les. Asi by to chtělo velké odhodlání a určité vykolejení z Vaší rovnováhy. Kam tím mířím? Určitě už jste četli mnoho článků na téma Komfortní zóna. I já bych se k tomuto tématu rád vyjádřil, a to nejen z pohledu běžného života, ale také z pohledu sportu. Kladu si totiž již delší dobu otázku. Když přijde hráč na trénink jede v „nouzovém režimu“ nebo zaměstnává dostatečně svoji hlavu? Svoji úvahu k této otázce se budu snažit popsat níže. 

Komfortní zóna je určitá zóna, ve které, když se nacházíme, tak se většinou cítíme bezstarostně, děláme to, na co jsme zvyklí. Dalo by se říci, že jedeme na autopilota nebo v určitém nouzovém režimu, protože náš mozek pravděpodobně nevyvíjí tak vysokou aktivitu. Hlavním důvodem je, že se nesnažíme poznávat nebo zkoušet nové věci, ale pracujeme jaksi stereotypně.

Jako děti, objevujeme, experimentujeme a zkoušíme nové věci, jenže v dospělosti, možná svým způsobem už v pubertě, v určitých oblastech máme tendenci spíše jet v zajetých kolejích.

Já určitě netvrdím, že pobyt v zóně našeho komfortu nám jakkoli škodí, ale pokládám si otázku, jak je takový život zajímavý. Je to jako bychom za celý život nevycestovali za hranice našeho města, které známe. Přitom na nás za touto hranicí možná čeká tolik krásného, nového, třeba i lepšího. Jenže jak na to přijdu, pokud to nevyzkouším? 

Co nás ale drží v zóně komfortu? Co má tak obrovský vliv na to, že se nepustíme do krásného objevování světa v jeho opravdové podobě? Já si myslím, že je to strach. Strach z nového, neznámého. Strach z toho, že se mi něco nepovede. 

Myslím si, že nikdo nechceme žít permanentně mimo komfortní zónu, protože když ji opustíme, tak se dostaneme do určitého diskomfortu, disharmonie. Děje se to právě proto, abychom posouvali své hranice. Čtete dobře, posouvali naše hranice, nikoli překračovali naše hranice. Pokud totiž překročíme hranici, může se stát, že si naložíme až moc, a pak může následovat tvrdý pád na zem. Mé doporučení je, posouvat svou hranici postupnými krůčky. Taková cesta se stane zábavnou, motivující a nevšední. 

Článek není návod, jak se pracovat se svojí zónou komfortu, ale cesta k zamyšlení.  

Co pro nás ale znamená komfortní zóna v tréninku fotbalu? Jsou hráči v této zóně? Pokud ano, pak by to znamenalo, že nerozvíjí své schopnosti a dovednosti, ale pouze je udržují na určitém stupni. Náš cíl je hranice hráčů posouvat. Opět se tak dostáváme k problematice individualizace, dokonalé znalosti vlastních hráčů a nastavování optimální výzvy pro každého fotbalistu. (Více ve článku Není hráč jako hráč, aneb pojďme individualizovat!.)

Velmi důležité je, abychom také cvičení stavěli tak, aby byla pro hráče více podnětná. Co si představit pod takovým více podnětným cvičením? Ve cvičení “narušujeme” pozornost hráčů při určité činnosti. To znamená například cvičení zaměřené na vedení míče, ale hráči musí řešit ještě orientaci v prostoru, výběr správné branky, reakci na soupeře a pod.. Dalo by se říci, že takové podmínky jsou hodně připodobněné herním podmínkám. Našim cílem by mělo být vyvádět hráče mimo jejich zónu komfortu, aby posouvali své hranice a překonávali sami sebe. Ale pozor, každý máme své limity. Opět se tak dostáváme k tomu, že je nezbytné hráče dobře znát!! Vše si ukážeme na jednoduchém cvičení níže.

Narodili jsme se jako originál, nestaňme se proto něčí kopií.

Na konec pak jedno krásné moudro, které jsem našel na stránkách www.myslenimkbohatství.cz.