Nabízím vám tři názory. První ve videu Filipa Raptopula v sérii “Pohybová příprava dětí”, druhý připojím svůj skromný pohled na toto téma a jako třetí můžete mrknout, co na rannou specializaci říká Antonín Plachý, jeden z největších odborníků na práci s dětmi.
Nežli začneme debatovat nad tím, co vlastně ranná specializace znamená, zkusme se zamyslet nad tím, co je vlastně vůbec ranný věk? Jsou to děti ve věku 3 – 4 let? Pravděpodobně ano. Naprosto se shoduji s tím, že není problém to, když dítě začne dělat konkrétní sport v např. 5 letech. Pokud jej daná aktivita baví, chodí tam rádo, tak to není problém. Problém začne být až v ten okamžik, kdy dítě vlastně jiné aktivity nemá. Jak říká Filip ve videu, tak důvodů je hned několik. My nejčastěji řešíme dva – děti v pubertě zažívají růstové problémy (typické bolesti zad, pod koleny, na patách). Právě to může být následek jednostranného zatěžování pohybového aparátu. Druhý stejně vážný problém pak je jisto jistě to, že nám děti na přelomu žákovského a dorosteneckého věku končí na daných sportech. Tady se můžeme jen domnívat čím to je, ale pravděpodobně je to určité vyhoření.
Sportovat a hýbat se je obrovský rozdíl!
Určitě neexistuje zaručený návod, co s tím, ale jisté řešení by mohlo být ve spolupráci rodičů a trenérů. Základem dětí do puberty je, aby bylo jejich tělo zatěžované rovnoměrně – tzn. mít dostatek všeobecného pohybu. Pozor!! To neznamená sportovat na tréninku, mimo trénink, stále a furt. Je obrovský rozdíl mezi sportováním, které míří k nějakému “výkonu” a pohybem, který může být spíše směřovaný k prožitku. Dnešní generace se pohybuje v době, kdy jejich čas je neustále řízený. Pojďme dětem vytvářet takové podmínky, aby v tréninku, ale hlavně mimo trénink měli příležitost se hýbat tak, jak ony chtějí. To znamená spontánně. Zásadní roli tak hrají rodiče, jestli věnují volný čas aktivitám s dětmi, ale také trenéři, kteří by měli být jakýmsi průvodcem pohybovým vývojem dětí. Pokud chceme, aby kluci a holky hráli fotbal i v dorosteneckém věku, tak by neměli trenéra znát pouze a jen ze hřiště, ale zážitků by s ním (ideálně ve spojení s rodiči) měli mít více – výlety, soustředění. Zkrátka zažívat i další aktivity, které přináší zážitky, prožitky a na které budou jedou tito sportovci rádi vzpomínat.
K tématu pohybu dětí připravuji další, samostatný článek, ve kterém se podíváme na jednotlivé části poměrně podrobně.
Vřele doporučuji podívat se na další zajímavý názor, který koresponduje s tím, co řekl Filip ve videu a já jsem napsal v textu. Věřím, že je to dostatečný impuls k tomu, zastavit se a popřemýšlet nad tím, kam naše svěřence nebo děti profilujeme.
