Pánové, ale i dámy. Sdílím vám své čerstvé emoce z příchodu, našeho krásného syna, na svět.

Mám za sebou jedno z emočně nejsilnějších období, které stále trvá, protože jsem se před několika dny stal poprvé otcem. Moje statečná žena mi porodila krásného syna Olivera. Hned následující dny mě vše, co jsem zažil, dovedlo k několika zamyšlením a uvědoměním, která bych nyní, ještě pod vlivem intenzivních emocí, rád sdílel s vámi.

Příprava na rodičovství

Velké množství času jsme věnovali a stále ještě věnujeme čtením různých knih, které nás mají inspirovat, jak být dobrými rodiči a pomáhat našemu synkovi k rozvoji osobnosti v maximální míře. I mě tohle baví, protože spousta načerpaných informací se hodí nejen do rodičovství, ale také do trenérské praxe. Takovými zásadními knihami se nám staly “Pohodové rodičovství” od pana Milana Studničky, a “Maličkosti” od pana Jiřího Haldy

Další částí našich příprav byl, v té době mnou dostatečně nedoceněný, předporodní kurz, na kterém jsme získávali informace, co nás čeká u porodu, jak správně kojit nebo jaké to bude v šestinedělí. A právě tady jsem poprvé jako chlap trochu narazil, protože pro mě porod do té doby bylo jen to, že si žena lehne na záda, zatlačí a mimčo bude venku. Kojení pro mě znamenalo dát dítě k prsu a ono samo pije a šestinedělí pro mě byl čas, kdy by matka s dítětem po porodu šest neděl neměla nikam chodit, aby něco nechytily. Jenže právě na předporodním kurzu jsem začal prozřívat v tom, že se sice připravuji na to, abych věděl, jak dítě správně pochválit, jak mu pomoci, aby si budovalo vlastní názor apod., ale že nevím vůbec nic o tom dalším a tak nějak chlapsky jsem spoléhal na to, že tohle všechno je na mé ženě, protože to tak má být!

Žena se mnou často řešila, jaké má koupit oblečky, kočárek, autosedačku, přebalovací pult, atd. Já byl spíše uzavřený ve svém světě a jen všechno odsouhlasil. Zpětně si teď uvědomuji, jak obrovské úsilí věnovala Zuzka tomu, aby náš Oliver přišel do prostředí, které pro něho bude připravené, nachystané a příjemné. Já k tomu bohužel moc nepřispíval.

Stále se doma řešilo, že si musíme začít připravovat tašku do porodnice. Mluvilo se o tom 2 měsíce před porodem, já nechápal proč tak brzo. Co je těžké na tom, abychom zabalili pár kalhotek, ručník a hygienické potřeby. A hle, další velké prozření, ona taška do porodnice znamená mnohem více. Třeba to, že žena poté, co absolvuje ten náročný proces příchodu dítěte na svět, bude poměrně dost “zmrzačená” na svých intimních místech a potřebuje na to být připravená, aby měla různé druhy vložek, kalhotek, obkladů, přípravků, protože ona vlastně nebude mít čas jen tak ležet v posteli a kurýrovat se, jako když má chlap rýmu, protože ona se stane matkou! A to je velký závazek” Jenže pozor pánové, my se staneme otci, a to neznamená si jen pochovat dítě, to znamená mnohem více.

Proto poselství číslo jedna: Věnujte svou plnou pozornost přípravám na rodičovství. PS: Nepodceňujte ani přípravu své tašky do porodnice, občas je to tam sakra dlouhé.

S přípravami na rodičovství souvisí také časté návštěvy gynekologa, návštěva porodnice nebo příprava porodního přání. Možná málo z vás, kteří jste ještě porodem neprošli víte, co to vlastně porodní přání je. Je to seznam toho, co si přejete vy nebo vaše žena, aby se na porodním sále udělalo nebo naopak to, co nechcete, aby samovolně lékaři a porodní asistentky dělali. Příkladem toho může být nástřih, epidurální anestezie, přestřižení pupečníku, bonding nebo různé metody jako je VEX, Hamilton, atd. Pokud tomuhle nebudete věnovat před porodem dostatek pozornosti, budete koukat jako péro z gauče, protože se nejedná o běžné věci, které zjistíte v hospodě u piva.

Je to tady, vyrážíme do porodnice.

Je vtipné, že vy se soustředíte na jedno datum, které vám řekne gynekolog, kdy děťátko přijde na svět, ale ve skutečnosti to může být všechno jinak. Zkrátka nevíme nikdo, kdy si prcek usmyslí, že přijde mezi nás. Olík si řekl o vstupenku na svět o měsíc dříve, takže jsem pár minut po půlnoci na Silvestra prožil velký šok, když mě Zuzka vzbudila s tím, že rodíme. Stála v kaluži vody a mě polil pot, protože jsem si uvědomil, že vlastně nevím, co mám dělat. Nakonec se vše podařilo, jak mělo. Má žena je zodpovědná, takže měla připravené tašky pro sebe, miminko, ale spoustu věcí připravila i pro mě. Vše jsme pobalili a vyrazili směr porodnice, kde jsem byl z počátku stále ještě hrdina, protože Zuzku nic moc nebolelo, smála se a my se tak jen těšili, až bude Olík na světě.

Krátký strach, jestli nás z náchodské nemocnice nepošlou do HK, protože jsme ještě neměli dokončený 36. týden těhotenství, naštěstí pominul, protože si nás v Náchodě, díky bohu, nechali.

Porod jako změna myšlení o ženách

Věřím, že nadpis je dostatečně výstižný, co chci v tomto odstavci napsat. Myslel jsem si, že jsem silný chlap, že budu oporou, že mě vlastně nemá co překvapit. Opět jsem narazil, protože představa a realita je vlastně něco jiného. Nějaké 9hodinové čekání, až přijde čas, kdy se skutečně bude rodit, je opravu nekonečné. Ještě k tomu když to vše probíhá v noci, kdy jste zvyklí, že spíte, ale vy nemáte možnost zamhouřit oko ani na chvíli, protože víte, že vaše žena by ráda chvíli odpočívala, ale ono to vlastně nejde. Kontrakce střídá kontrakci, bolesti sílí a vám se začne svírat žaludek, protože zažíváte dlouhé hodiny beznaděje, kdy byste nejradši všechny ty bolesti vzali na sebe, aby vaše milovaná žena nemusela tak trpět. Když ale není možné vzít si její bolesti na sebe, tak je náš úkol hledat jiné cesty jak pomáhat -– od napouštění vany, přes sprchování, výměnu různých vložek, hlazení zad, dodávání odvahy, přes masírování, zkrátka dělat maximální podporu proto, aby ženě zbývaly síly na tu nejdůležitější část, a to je samotný porod.

Když ten okamžik přijde a miminko se dere na svět, chce se vám brečet. Vaše žena v úmorných bolestech, až vám to vhání slzy do očí. Mnozí z nás si až v tento okamžik uvědomí, že vedle sebe mají superhrdinku a ne kuchařku a uklízečku. Je obdivuhodné, kolik síly a energie musí žena vydat na to, aby se mimčo dostalo na svět. Co jí to přinese bolesti, ale pochopitelně i silných emocí, když se to povede a ten malí uzlíček začne křičet, že je na světě. Tam si teprve uvědomíme, že my jako chlapi jsme vlastně komedianti, když při fotbale padáme na zem a hrajeme si na to, že nás něco bolí, protože fakticky možná ani nevíme, co to je bolest. Až tam si člověk uvědomí, že při fotbalovém zápase, když už nemáte energii, tak zvednete ruku a trenér vás vystřídá, ale žena nemůže “vystřídat”, ta prostě “musí” jít dál, dokud se miminko nenarodí.

Když se děťátko poprvé podívá na svět, je to tak velký nával emocí, který ani nevím, k čemu bych popsal. Bylo to úžasné, krásné, nepopsatelné.

Proto poselství číslo dvě: Nikdy se nevzdávej možnosti být u porodu! Nejsme tam proto, abychom dokázali, jací jsme hrdinové, že to zvládneme, ale proto, abychom si uvědomili, jaké hrdinky vedle sebe máme! Ale hlavně abychom jim dodávali energii a podporu, když to potřebují.

A to je teprve začátek.

Pochopitelně porodem to celé jen začíná. A tady nastává jeden naprosto absurdní okamžik. Teď je ta chvíle, kdy má opět chlap být chlapem a nevzít nohy na ramena a honem běžet zapít svého prcka, ale kdy by měl zůstat u ženy a pomáhat jí se vším, co je potřeba. Ona totiž vydala neuvěřitelné množství energie a potřebuje ji zase doplnit, protože starost o malé miminko není jen tak. To jsou dny a noci, které z počátku probdíme, protože vlastně nevíme, co máme dělat, co nám dítě pláčem chce říct. A jak tohle vše má zvládnout žena, která se při porodu naprosto vyčerpá? V tomhle je ta absurdita, že české porodnice vás jako otce nenechají u manželky, pokud nemáte nadstandardní pokoj. My jsme tu možnost dostali a já jsem od první chvíle s nimi v nemocnici. Učím se, co to znamená přebalit dítě, jak mu utřít zadek, namazat mastičkou, aby nebyl opruzený, jak ho správně pokládat do postýlky a brát z postýlky. No, není toho úplně málo, když jste to předtím nikdy nedělali a máte strach, abyste tomu drobečkovi nijak neublížili.

Proto poselství číslo tři: Udělejte maximum proto, abyste mohl být se ženou v nemocnici. Dítě jste si totiž pořídili oba dva, a tak je i starost na obou z nás. Není pravda, že my jako chlapi vyděláváme peníze a ženy se starají o děti.

Kojení není jen dítě s bradavkou v puse

Možná jedna z nejtěžších věcí, která z počátku rodičovství přijde, je to, aby vám dítě dobře jedlo, přibývalo a mohlo brzo domů. Jenže ono to kojení je vlastně docela věda. Nestačí dát prcka jen k prsu a čekat, že sám od sebe jen tak začne pít. Je to určitý proces a získávání zkušeností. A tady se začínají hodně hodit informace z předporodních kurzů, protože vy najednou víte, co je to odsávačka a jak se používá (i když ji nepoužíváte vy, ale můžete s tím ženě pomoc), víte, co je to klobouček a pomáháte ženě s rozhodnutím, jestli ho vlastně použít, víte, jak dítě správně dokrmovat, když to ještě pořádně nejde z prsu. Ale opět a znova jste oporou ženě ve chvílích, kdy by ona ráda dítěti dala to, co si žádá. To je mléko, jenže ono to třeba z počátku nejde. Nechcete, aby byla ve stresu, chcete, aby byla v klidu! Kojení s sebou přináší řadu dalších situací, obtíží, bolestí, ale i radostí, když vidíte, jak to maličké baští a spokojeně se na vás směje.

No, zkrátka… je toho opravdu hodně, co mimčo přináší, ale já prosím všechny z vás, pánové, projevujte zájem, pomáhejte, buďte oporou.. ty naše hrdinky si to zaslouží. Tímto vzdávám hold všem ženám.

Závěrečné sdílení zkušeností s Oblastní nemocnicí Náchod

Výběr správné porodnice je asi trošku sázka do loterie, protože nikdy nenajdete jen pozitivní reakce na zařízení, která si vybíráte. My máme asi obrovské štěstí, ale porodnice a stejně tak oddělení novorozenců a šestinedělí je v Náchodě opravdu špičkové pracoviště. Za celou tu dobu, co tu jsme, máme jen dobré zkušenosti. Všechny lékařky, lékaři, porodní asistentky, sestřičky, ale i uklízečky jsou tu usměvavé a udělali by vše, co vám na očích vidí. Jsou schopni a ochotni v noci stát u postele s maminkou a miminkem a pomáhat se vším, co je třeba. Předají vám cenné rady a tipy, jak které situace řešit, ale hlavně vám dodávají klid a sebejistotu ve všem, co se učíte, i když se to z počátku nedaří.

Jo, a jídlo je tu moc fajn. Já sice dojídám jen zbytky, které po Zůze zůstanou 😀 Ale s nemocničním jídlem to skutečně nemá nic společného!

Proto Oblastní nemocnici Náchod můžeme jen doporučit!